pondělí 24. dubna 2017

Mozek v červených

Auto nejlépe jede s rafičkou v zelených číslech. Stejně tak existuje určité střední pásmo v míře nabuzení našeho organismu, ve kterém jsme schopní se učit, vnímat lidi kolem sebe nebo i svoje vlastní potřeby.
  • Když jsme zahlcení nějakým intenzivním prožitkem, ať už je to strach, vztek nebo něco jiného, dostáváme se nad toto pásmo, do modu boje o přežití.
  • Když jsme naopak extrémně vyčerpaní, nemáme na kontakt s ničím energii.
V obou případech platí pravidlo: Než se pustíme do čehokoliv dalšího, musíme se nejdřív dostat zpátky do zelené.
Podle teorie aktivace se neustále snažíme hledat takovouto zlatou střední cestu. Existuje něco, čemu se v psychologii říká Yerkes-Dodsonův zákon. Podle něj míra nabuzení organismu silně působí na naše výkony. Čím víc je organismus aktivovaný, tím lepší je jeho výkon – jenomže jen do určité míry, dokud nedosáhneme optimálního stavu. Jakmile je aktivace moc, jde výkon zase dolů.
Můžete si to představit třeba u zkoušek. Je užitečné být trochu ve stresu. Nedostali byste ze sebe mnoho, kdybyste usínali a všechno vám bylo jedno. Ale jakmile se dostanete do paniky, zalykáte se a srdce vám buší jako o maratonu, nezbývá tolik kapacity na soustředění.

Když přepnete na plazí mozek a zamrznete

Dnes se výzkumem emoční aktivace organismu zabývá třeba Jim Kepner. Podle něj se při různých stupních nabuzení těla u lidí „zapínají“ různé okruhy nervového systému.
Když jste v extrémních otáčkách, v panice, velmi rozhněvaní a podobně, spouští se systém „útok, nebo útěk“. Jenže přitom můžete klidně být doma, kde vám žádné objektivní nebezpečí nehrozí. Stačí, když vás třeba chytí úzkost nebo velké napětí.
Na druhém konci otáčkoměru je fungování na minimální výdej energie, hibernace, zamrznutí. Udržování základních životních funkcí, jako když plaz šetří energii.
Mimo zelenou nejednáme konstruktivně a nejsme připraveni pro dobrý kontakt s okolím.
Zdá se to být docela přirozené a logické, ale přesto s sebou tohle poznání nese spoustu praktických dopadů. Pro léčbu nemocí duše, ale i pro každodenní situace.

Jak se dostat do zelené

Například lidé s těžkou depresí se často nacházejí v úrovni hibernace. Proto bývá užitečné, aby začali brát antidepresiva – ta je dostanou do dostatečně vysokého stupně aktivace na to, aby mohli mít užitek z terapie. Protože ve stávajícím stavu prostě na mezilidský kontakt nemají energii ani kapacitu, a tak jim nemůže pomoci metoda, která na mezilidském kontaktu stojí a padá. Totéž platí pro lidi v akutní mánii, kteří jsou zase na opačném konci. I oni jsou trochu „mimo sebe“.
Malé děti se přirozeně vrací do zelených otáček, nebo jim k tomu pomohou jejich rodiče. Jako dospělí to musíme zvládat sami. A většinou to není zas taková věda.
  • Když se člověk rozčílí tak, že vidí rudě, pomůže na chvíli se stáhnout z kontaktu a dýchat, nebo si v duchu počítat – aby se vztek neproměnil na něco ničivého.
  • Když jsme ve velké tenzi, přirozeně hledáme tišící a zklidňující aktivity.
  • A když jsme vyčerpaní, jdeme si lehnout nebo si dáme na uši sluchátka a vypneme telefon.
Jenže samozřejmě existují více a méně zdravé způsoby, jak intenzitu svých pocitů regulovat. Do zelené vás může dostat třeba i alkohol nebo drogy. Dost lidí si dá skleničku před veřejným vystoupením nebo jen tak doma, když jsou v moc velkém vnitřním napětí. Takovému člověku je těžké jeho skleničku vzít, pokud současně nemá jiný způsob, jak snížit intenzitu prožitků a dostat se na snesitelnou a funkční úroveň.
Teorie aktivace může být užitečná třeba k tomu, abychom si uvědomili, že mimo zelenou nejednáme konstruktivně a nejsme připraveni pro dobrý kontakt s okolím. Nemá cenu se o něj snažit, dokud se organismus nedostane do optimálnějšího stavu. Proto všichni potřebujeme své prožitky umět konstruktivně regulovat. Lidem, kteří se to nenaučili v dětství, pomůže psychoterapie.
Zajímavé také je, do jaké míry jsou v tomto ohledu prožitky přenositelné na druhé lidi. Od narození jsme nastavení, abychom vnímali pocity druhých lidí – a to tak, že se odráží v našem mozku i v těle. Zklidnit někoho můžete třeba i svým vlastním klidem.