úterý 22. listopadu 2016

Evoluce zlomeniny duše

Většina z nás nemá příliš velkou představu a o problémech a hloubce či závažnosti problém, které sužují lidi naší společnosti. Nemáme ani potuchy o tom,jak lidé prožívají své deprese, úzkosti, stavy nejistoty a jak moc při tom trpí nedostatkem lásky a radosti v životě. Jejich společným jmenovatelem je při tom jedno prosté slovo. Stres. Nejprve definujme, analyzujme.

Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování rovnováhy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Následující dělení zavedl roku 1975 Hans Selye:
▬ Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
▬ Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

Pokud tedy působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Z výše popsaného však vyplývá, že stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí. Jenže, co v případě, když je nebezpečí jen naší vnitřní představou a nikoliv bojem o přežití, jak tomu bývá v přírodě? Stejná reakce se tak spouští i v případě, kdy je organismus vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro naši fyzickou existenci. Ideálním zrcadlem, který vám do života přináší nejvíce stresů je váš partner, rodiče i děti. To, co bylo před 100 lety motorem rozvoje lidí se nyní pomalu, ale jistě stává jeho největší brzdou. Právě ve spojení s nadměrným stresem.

Způsob našeho života často vede k tomu, že náš organismus nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud tedy není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže. Příznaky, které nám ukazují nadměrné působení stresu jsou zejména tyto: bolí vás celé tělo // zhoršuje se spánek, neupadáte do hlubokého spánku, ale reagujete na jakýkoliv podnět, co se kde šustne, díky tomu se nevyspíte, i když jako spíte // noční můry ve snech // mění se rychle váha a to v obou směrech // nedokážete přestat myslet na práci či jiné problémy // nemůžete klidně sedět // máte malou trpělivost v jednání s jinými, ihned vybuchujete v návalech zlosti naprosto neodůvodněně // máte velké výkyvy nálad // vypadávají vám více vlasy // ztrácíte zájem o svůj intimní život a na jakékoliv jeho projevy reagujete opět přehnaně. 

A především proto, že si pomalu, ale jistě ty příznaky začínáme uvědomovat, proto tolik hledáme kolem sebe lidi, kteří mají dostatek své energie. K zastavení se. Takových lidí, v jejichž přítomnosti se vy cítíte jinak. Pociťujete stav rovnováhy, zmizí napětí, uvolní se svaly jinak sevřené a vnímáte příjemné pocity. Jste najednou sami sebou. Máte pocit větší energie v těle při němž najednou lépe chápou sami sebe. To je však dočasný jev. Nemívají dlouhého trvání. Možná pomohou posunout změnu ve vás. Ale neuzdraví vás. Při tom, jak se setkáváte, dostáváte energii a ta jde spolu s vámi za obnovou do stále hlubších fyzických, emočních  i psychických úrovní. A zde se střetáváte stále více se všemi stále děsivějšími vzpomínkami a prožitky z dětství. A tudíž i s pocity, které jste v sobě dlouho potlačovali. Mnoho z nás se mylně, velmi mylně domnívá, že odříznutím se od minulosti se zbavíme i těchto devastujících účinků. Aspoň to nám zkouší nalhat naše mysl. Nikdy se to ještě nikomu nepovedlo. Minulosti se nemůžeme zbavit. Můžeme se z ní jen učit. 

Chápu proč se vracíme k svému malému vnitřnímu dítěti. Neznalo stres. Mělo ze všeho radost a pocit svobody. A proto o svou svobodu dnes tak ultimát-ně bojujeme, Bohužel se všemi kolem a ne s tím jediným, které nám naši radost brání prožívat. S naším vnitřním nastavením. Bojujeme o vnější svobodu v domnění, že díky ní přijde ta vnitřní. Myslíme si, že dospělí už jsou svobodní, když právě nás tolik omezují. Chceme tedy, co nejrychleji dospět. Začneme proto ve svém životě velmi brzo pít alkohol (jako dospělí), kouřit (jako dospělí), souložit (jako dospělí), a stáváme se tak ještě dříve závislými na svém nevědomí (jako dospělí). A nakonec utečeme z domova hodně daleko, kde to vše předešlé ještě zopakujeme. Pořadí nechávám na vás. Výsledek? Stanete se ještě více závislými. Když se teď rozhlédnete kolem sebe, co tam je? Váš milovaný člověk, harmonická rodina, společenstvo a nebo strach z toho, co bude? V naší společnosti je svoboda vyjádřením našeho osobního práva a respektu prosazovat své štěstí a radost. Nicméně vnější svoboda nestačí. Člověk potřebuje i tu vnitřní, tedy možnost dát najevo otevřeně své pocity. Mnohdy jsem nechápal větu klientů, když říkali, jsme tu s tebou rádi, protože si nemusíme na nic hrát. Naše chování a vyjadřování ovládá totiž tzv. "superego", které vlastní náš vnitřní seznam příkazů a zákazů a pokud porušíme jím stanovená pravidla, dokáže nás zpravidla potrestat. De facto je to náš praprapředek rodič "diktátor". No jenomže funguje pod úrovní našeho vědomí a my si proto neuvědomujeme, že ony limity, kvůli kterým se tolik vztekáme, když prožíváme své pocity a činnosti (včetně sexu), nejsou výsledkem naší svobodné vůle. Chceme ony limity zrušit, protože podvědomě cítíme, že nejsou námi. Protože jen svobodný člověk je schopen respektovat práva a svobodu druhých. 

No nakonec si řekneme, že všechny lidské společnosti regulují své chování. třebas dress-codem. Tak, aby společnost měla obdobné pocity a ty aby navozovaly možnost harmoničtějších vztahu mezi lidmi. A ty regulace se především u těch prvobytně pospolných týkali činností, nikoliv pocitů. Teprve s nástupem tzv. civilizací založených na moci, nikoliv na spolužití, se taky uvolnil obrovský stres, protože ona vládnoucí špičky rozšířili koncepty viny nejenom na činnosti, ale především i do pocitů. 

A tím vznikl největší stresor v dějinách. Omezení sebe sama na to, co je "dobře" a co "špatně". Žádný jiný tvor v našem světě neposuzuje své dojmy, myšlenky či skutky. my ano. A díky tomu se od útlého mládí dostáváme do boje o svou integritu, která je ohrožena. Ale náš vzdor a boj o moc nemůžeme bojem nikdy vyhrát. Tak totiž na své cestě životem dosáhneme jen zlomení vlastní duše. A to právě násilím moci a je jedno zda fyzické, emoční či psychické. Její neúčinnější zbraň stres nás zabijí. A my, potom jdeme a lámeme duše jiných. To, proto, že sami neumíme se stresem vyjít. Neumíme jej přijmout. A tak hledáme dostatek energie, která by nám jej pomohla zvládnout. Příroda funguje jako dobíječ jen občas, jelikož si stejně sami spálíme své obvody a nic nám potom už nebude platná. Nebudeme s ní mít spojení. Jediné, co nám pak zbývá k energetické obživě, byť ne příliš počestné, je srdce jiného člověka. Proto nemůžeme u toho jednoho srdce vydržet. Naše nevědomím ovládané superego nás žene dál. Od srdce k srdci. A ještě tomu říkáváme láska. MZZ