sobota 4. července 2015

PROČ? Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím...


Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířící se intimity násilí v rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, zatrpklí bývalí zaměstnanci ze závisti zmasakrují svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.

Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se skrývá naléhavý morální motiv. Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A stáváme se vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit své srdce svým jednáním. Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je "vyčůranost". Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 16 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Abych svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a mysli. A to dělá 3AXIS. Dokážu si představit dobu, kdy se jej budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk. 

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často. Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar (s použitím knih a materiálů Daniela Golemana)