sobota 21. června 2014

Evangelium inspirované činnosti - Paul Brunton

Můžeme přenést takovéto neobvyklé myšlenky do všedního života?, budete se ptát. „Nemůžeme opustit svět, nemůžeme opustit naše Londýny a věnovat se kontemplaci v samotě; máme své dluhy, které musíme zaplatit Admetovi, a naše nohy jsou přikovány k životu, zatímco je splácíme,“ budete si stěžovat. „Svět je drsný a tvrdý a nemůžeme použít takových prázdných nauk, jako jsou vaše. Nemůžeme se uživit na stravě z mraků. Bude vaším závěrem, že vaše filozofie je možná výborná pro ty, kteří pohodlně sedí u svých krbů. Ale jak může pomoci nám, kteří sedřeme do úmoru ve společnosti lidí praktických?“ Tyto otázky nasvědčují velmi špatnému chápání, z čeho sestává pravá duchovnost. Odpovím na ně tím, že položím jinou otázku. „Byli jste někdy chyceni oním tropickým větrným vírem, který se pohybuje s děsivou silou?“ Shledáte, což je dosti podivné, že v samém středu větrného víru je místo naprosto klidné a nedotčené. Tak také člověk, který zná sama sebe, dosáhne mentální rovnováhy a zůstane nepohnut uprostřed horečnaté činnosti světa. Jeho nejvnitřnější bytost dlí klidně v nerušeném odpočinku, ať víří kolem něho jakýkoliv vír života, ať koná jakoukoliv práci a ať jeho intelekt zaměstnávají jakékoliv myšlenky.

Pravda je velmi často považována za výsadu snivě přemýšlivých lidí, ztracených ve zbožných a filozofických snech. Že by měla být uvedena v pole působnosti lidí světsky činných, je nápad, jehož splnění se zdá být pochybným, ale dějiny nám to nezřídka ukázaly jako skutečnost. Lze spojit moudrost tohoto světa s moudrostí věcí božských? Proč ne? Proč by například nemohl být duchovní badatel sloučen s obchodníkem? Znám jednoho majitele chemické továrny v jednom provinciálním anglickém městě, který se o to pokusil. Celá jeho organizace, jeho laboratorní a kancelářské zařízení, jeho reklamní metody a jeho výrobky jsou mezi nejlepšími a nejmodernějšími v tomto oboru. Se svým velkým počtem zaměstnanců zachází na základě Zlatého Pravidla. Vychází jim rozumně vstříc, což způsobuje, že i oni mu vycházejí vstříc. Každého večera, než se uloží k odpočinku po námaze a denním plahočení – protože to je jediná chvíle, kterou si může uvolnit, odejde do tichého koutku ve svém domě a věnuje nerušenou půlhodinku klidu mysli, v níž nalézá a z níž čerpá vznešený mír a podpůrnou silu, která inspiruje jeho činnost v následujícím dni a která mu umožňuje udržet si tajnou svobodu ducha uprostřed mechanizace světa. Toto své pravidelné cvičení uvedl v naprostou shodu s činným životem. Poskytuje mu vnitřní klid uprostřed rozrušování a hluku existence dnešních dnů. Vyšší moudrost a síla, které nalézá v božském středu, jsou později uvedeny v efektivní činnost v jeho obchodě.

Obchodník, který namítá, že nemá čas ani myšlenky pro zájmy duchovní, protože to vše zaplňují zájmy hmotné, je v žalostném stavu. Co je tedy pravým úkolem člověka? Je správné hledět si bezprostředně hmotných potřeb, není však správné zabývat se jimi bez jakéhokoliv vztahu k něčemu jinému. Je mnoho lidí na Západě, kteří se pohřbili ve svém obchodě a zřídkakdy vyjdou, aby si povšimli, že nad nimi září duchovní slunce. Tisíce myšlenek bouří v jejich hlavě od svítání do soumraku. Přichází noc a oni mají sklízet, co zaseli. Co zůstává uprostřed tohoto hemžícího se pole myšlenek a života? I když jim hrozí nebezpečí a jejich lékař je vypraví na dlouhý odpočinek, jejich otroctví je takové, že nesou svůj obchod s sebou ve své mysli, třebaže ho nemohou vzít s sebou hmotně. Jejich obchod je nyní vozkou a oni jsou jen zatíženými oři. Je to smutný, ale nutný den v životě člověka, kdy shledá, že přes veškeré svoje snažení drží ve svých rukou o málo víc než zvadlé listí. V takové chvíli může pochopit, že pravá duchovnost není abstraktní vědou, ani temným sněním. Je to způsob života, je to hlubší názor na svět.

Dojít k takovému dni může být bolestné, ale je to předehra ke štěstí, které stojí za to. Praktické záležitosti lidského života již neexistují, aby lidem sloužily, nýbrž aby je tyranizovaly. „Věci jsou v sedle a jezdí na lidstvu,“ praví někde Emerson a o takovýchto lidech je to zcela pravdivé. Vědomí, které by mohlo být osvobozeno na krátkou chvíli každého dne, aby získalo drahokam vnitřního duchovního míru, je přinuceno strojem, který lidé sestrojili, aby se tříštilo v malicherných dětinských záležitostech. Člověk ve své dychtivosti zlepšovat své stroje zapomíná zlepšovat sama sebe. Až se stane stejným mechanickým srojem on sám. Odloučit život od duchovna znamená uvést ho v nebezpečí. Činné já musí být napájeno duchovními zdroji hlubšího Já. Musíme dosáhnout rovnováhy tím, že budeme uklidňovat činnost kontemplací. Kritický rozum musí uvítat vizionářskou intuici jako přítele, a nikoliv jako nepřítele, obchodní schopnosti musí spolupracovat s duchovními představami; a naše hluboké sobectví potřebuje se spojit s naším hlubším altruismem. Tímto způsobem se každý z nás může stát v našem mělkém životě představitelem hlubšího názorového stanoviska.

Musíme nalézt zlatou střední cestu v našem životě. Musíme se každého dne pozdržet na chvíli v klidu mysli, aniž přitom ztrácíme schopnost k praktické práci. Musíme správně vyvážit mystické a hmotné elementy naší přirozenosti přesto, že zdánlivě jsou protichůdné a neslučitelné. Kdokoliv bude sledovat „Tajnou stezku“, která zde byla načrtnuta, nalezne tuto rovnováhu bez námahy, neboť mu přijde sama o sobě, zcela přirozeně. Mnich, který činí meditaci svým hlavním zaměstnáním, má k tomu volný čas; ale my, kteří musíme žít a pracovat ve světě, musíme hledat moudrost a rovnováhu. Světlo, nalezené v době našeho cvičení klidu mysli, bude potom zářit všemi našimi činy, až se opět smísíme se společností lidí. Inspirovaná činnost může být stejně praktickým cvičením k dosažení duchovnosti, jako je odříkání světského života a odchod do prostoru klášterního.

Všichni duchovní lidé nenosí roucho mnišské; někteří nosí tvídové kalhoty. Časy se mění a lidé s nimi. Odloučený život, který uspokojoval životem unaveného východního poustevníka minulých dob, sotva uspokojí duchovně toužícího člověka moderní doby. Ten nemůže jinak než alespoň trochu cítit ducha onoho hmotného podnikání, které ho obklopuje. Je-li člověkem zcela probuzeným, bude znát cenu praktického života a uvažovat o jeho spojení s vyšším cílem, který objevil. Zatímco se zaměstnává mystickými záležitostmi Pravdy, nemusí ztrácet z dohledu praktické záležitosti života. Všeobecná představa o člověku, který sleduje duchovní cestu je, že je zbožným a docela mírným člověkem, který však nemá žádný užitek pro společnost a jemuž schází logická schopnost úsudku a zdravý rozum. Že by mohl řadit myšlenku k myšlence se železnou přísností nebo jít a umístit se mezi činnými lidmi, mezi vedoucími moderního mamutího továrního podniku; nebo že by mohl za války velet celému pluku vojáků, je představou, vyvolávající posměch.

A přece znám lidi tohoto druhu, kteří tyto věci provádějí. Na takového člověka obyčejně lidé pohlížejí jako na stvoření jaksi slabé a pošetilé, třebaže ho považují za dobráka. „Protože jsi oddán Bohu, znamená to, že máš být blázen? Myslíš, že obchodník otvírá krám, aby provozoval náboženství? Proč jsi hrnec neprohlédl, než jsi jej koupil?“ zvolal Sri Rámakrišna, jeden z nejslavnějších světců indických devatenáctého století, k mladému žáku, který šel koupit železný hrnec a po svém návratu shledal, že je děravý.

Člověk, který se chopí vyššího života, není proto nutně připraven o všechen lidský talent. I když se stane tak pokorným a milujícím jako František z Assisi, může být stále tak bystrým jako Bernard Shaw, odvážný jako Vilém Tell a tak nadaný jako Galileo. Nesprávně se domníváme, že člověk, čerpající svoji moudrost přímým chápáním z hlubšího pramene, tím ztrácí schopnost logického myšlení, schopnost řídit jak lidi, tak i záležitosti a zaujímat své místo v aktivním světě. Tyto vlastnosti v něm stále ještě mohou existovat, ale nemohou ho nadále zotročovat.

Inspirovat svůj denní život silou, načerpanou z víry v božství v nitru, znamená zajisté stát se pracovníkem lepším, a nikoliv horším. Neboť potom má člověk k dispozici nekonečnou sílu, z níž může čerpat zároveň i větší moudrost, aby správně jednal. Sir J. A. Thompson se ve své nedávné předsednické řeči v britské společnosti zmínil, že mu přišlo vyřešení některých jeho nejsložitějších vědeckých problémů, když svoji mysl vyprázdnil od problému a nechal ji načas tichou a klidnou. Málo lidí ví, že zesnulý lord Leverhulme, který vybudoval největší průmyslovou organizaci svého druhu na světě, se mohl kdykoliv z vlastní vůle uvolnit a uvést do stavu jasného a klidného zasnění. Uprostřed těch nejgigantičtějších úkolů často použil této své schopnosti. Dělají velkou chybu ti, kteří se domnívají, že meditace správně prováděná, způsobem zde popsaným, je pouze druhem sentimentálního idealismu nebo abstraktního myšlení. Taková meditace uvolňuje pozvolna v člověku duševní sílu, kterou předtím nepozoroval a která se nakonec stane největším inspirátorem jeho činnosti.

Je to síla nejmocnější právě proto, že je nejvnitřnějším elementem jeho bytosti. Taková je pravda, a muži jako Oliver Cromwell, Abraham Lincoln a císař Markus Aurelius na západě, nebo jako princ Šivadži, císař Akbar a král Ašóka na východě, jí věřili, podle ní jednali a vítězili.

Člověk se od rána do večera pohybuje na scéně činností a zájmů, které jsou svou povahou čistě materiální. Jedná tak samozřejmě zcela přirozeně. Svět se neustále před něho staví a on z něho musí získat, co nejvíce může. Co však neví je, že odpoutáním se na velmi krátkou dobu každého dne tím, že nechá veškeré své zájmy o tyto věci dočasně zemřít, může získat vysokou ochranu a správné vedení ve všech svých činnostech. Svět se oddává činnosti prostě proto, že nezná nic lepšího. Inspirovaný člověk se také pohybuje a pracuje v jeho točících se kolech, ale on ví, kam ona kola jdou. Neboť on nalezl Střed, kde vše je Ticho, kde vše je Síla, kde vše je Moudrost, a pro něho obvod činnosti pouze následuje Střed dle přirozeného zákona. Naše praktická činnost nás obklopuje těsnou sítí; musíme se osvobodit a přitom nezničit použitelnost této užitečné sítě. Pro žáka není nutné ani přirozené žít s hlavou v oblacích. Žije na této světské planetě a nejlépe může vyjádřit principy, jimž se naučil, tím, když je aplikuje na jejich světskou existenci. Potřebuje se podívat vzhůru do oblak, aby nabyl jasného duchovního vnitřního nazírání, ale potom je třeba, aby se znovu podíval dolů na tuto zemi a použil tohoto názoru ve způsobu, jim žřídí své světské záležitosti. Musí se snažit, aby udržel rovnováhu mezi duchovními a hmotnými silami. Potřebuje dosáhnout vyrovnaného života; denně hledaný a nalézaný život ducha, napájející život osobní činnosti, vlévá svoji moudrost a sílu i do jeho výletů do záležitostí světských.

Jestliže žák pravidelně cvičil meditace, předepsané na předcházejících stránkách, jestliže se neustále snažil shromažďovat své myšlenky kolem hledání božského Já, tu si postupně bude uvědomovat svoji vnitřní duchovní podstatu, která až dosud byla zakryta. Říkám postupně, neboť moudrost nepřijde k člověku v nějaký určitý den. Moudrost svítá. Toto uvědomování je jako rozsvěcení elektrické lampy. Při každém takovém návratu do klidu mysli nebo sebepozorování bude zapnut duchovní proud. Nechť se žák věnuje svým povinnostem a užívá zábavy, jak to činil dříve. Nemusí v nich být jiná změna nežli ta, kterou mu vnukne jeho postupné vnitřní zanícení. Ale potom všechny takové změny vyplynou z vlastní vůle, nebudou na něm žádány násilně nějakým umělým systémem zevní disciplíny. Ale jakmile si jednou žák zvykl na ranní meditace, stane se naprosto přirozenou věcí, že pak bude provádět své denní činnosti v duchovním proudu takto započatém. Žák shledá, že jeho práce ponese stále zvětšujícím dílem tento duchovní proud, který bude trvat déle a déle den ode dne zároveň s jeho postupem na Tajné Stezce. Nakonec veškerá jeho práce, veškerá společenská zábava a odpočinek budou v tomto proudu. Celý jeho postoj se změní přítomností tohoto proudu, ale jeho práce nemusí být zanedbána.

A nakonec přijde čas, kdy může zanechat svých meditací, protože celý jeho život bude jednou dlouhou meditací a přitom bude stejně činný jako kdy jindy. Život bude obohacen, a nikoliv ochuzen, když budeme čerpat z této starodávné moudrosti. Přidá a doplní; nemusí ničit. Žijeme hlavně pro cíle hospodářské, ale dosáhneme jich správně, jenom když dovolíme, aby je prosáklo trochu duchovních impulsů. Duch musí vstoupit do každého úseku lidského života. Jestliže ho Člověk opomíjí při své obchodní činnosti, jestliže ho zapomene, když počne myslit na druhé pohlaví, jestliže mu nemůže dát výraz při styku s jinými lidmi, uzavírá se před jeho magickou mocí, která by zaručila větší úspěch, největší štěstí a nejharmoničtější život. Jakmile jednou skončíme toto nemožné rozdělování zájmů a sjednotíme svoje roztříštěné touhy vznešeným obětním činem, podrobením se Vyšší Vůli, můžeme nalézt mír.

Jakmile se jednou podřídíme nutkání Nadjá, počínáme kráčet po cestě svého pravého určení života. Neztratíme nic, uposlechneme-li takových popudů. V životě je místo pro teplo žhavých dotyků lásky právě tak jako pro chlad asketického života sebezapírání, pro hluk davů právě tak jako pro ticho meditace. Žádná moderní cesta vyššího života nesmí být tak duchovní, aby nedovolila několik variací v záležitostech světských a v denní práci, ani nesmí být příliš zjemnělá, aby se nemohla dotknout klaviatury lidské lásky a vášně.

Ve výsledném stadiu přijde doba, kdy se duchovní člověk začne dívat na všechno, na každý předmět, událost a osobu jako na projev božství a pozná, že nemůže mít žádného vyššího poslání, než je – projevovat své Nadjá ve všem, co dělá a při styku s kýmkoli. Přijměme a moudře použijme všechna fakta, která nám moderní věda vynalezla. Žijme a radujme se ze všech zpříjemnění a pohodlí, které nám její pokrok může poskytnout. Neodříkejme se ničeho jiného nežli nevyvážené pozornosti, kterou jsme jim věnovali. Spojme také tuto vnější společenskou činnost s hlubším životem, a životem klidného myšlení a vnitřního míru, a tak se naučme zachovávat nerozvířený klid ducha i uprostřed střídavých změn existence. Pro kohokoliv, kdo musí žít a pracovat uprostřed rušného a horečného života dneška, je zde takto otevřena cesta, která vede přímo ke klidu Nejvyššího. Nechť takový člověk uvede do svých rozptylujících činností princip produchovňující. Ať se nezříká své práce a neutíká od lidí, ale ať se zřekne svého dřívějšího postoje k práci. To, co bylo dříve konáno pouze pro osobní, sobecký užitek, má od nynějška být konáno také v duchu služby lidstvu. To je praktická duchovnost.

Přitom nalezne půl hodiny každého dne, ve které bude sbírat vysoké a svaté představy a bude je klást na oltář své mysli – jako tichou oběť Prvotní Příčině. To je jediné evangelium, které praktický Západ může použít – evangelium inspirované činnosti – má-li dosáhnout vyšší civilizace. Je-li nějaké poselství, na které čeká celý svět, je to společné poselství Východ-Západ, evangelium inspirované činnosti. Potom velice úspěšně zaútočíme na světové problémy chudoby, války, nemoci a nevědomosti s novou energií, aniž přitom zapomeneme přinášet svůj denní hold onomu mír dávajícímu a duši zušlechťujícímu božství, které sídlí v lidských srdcích. Hold, který se může přenášet jen od srdce k srdci.

Paul Brunton, Tajná stezka, Londýn, 1935