čtvrtek 17. dubna 2014

NOVÝ SVĚTOVÝ JAZYK aneb o vizuální komunikaci a o jejím autorovi MUDr. Miroslavu Krejčířovi

O víkendu (ve čtvrt. vydání magazínu DNES + TV - 17.4.2014) mi vyjde článek o šedesátiletém doktoru Krejčířovi z Luhačovic, což je psycholog, odborník na neverbální komunikaci. Z toho, jak působíme navenek, dokáže poznat, jací jsme uvnitř - alespoň to o sobě tvrdí. Takže jsme si povídali o řeči těla, a do Magazínu se nakonec nevešla jedna zajímavost, která se k panu Krejčířovi vztahuje.
On totiž prožil svou smrt, a řekne vám o tom alespoň tady: "Kdysi před třiceti lety jsem byl jako student medicíny na banální operaci krčních mandlí, kterou kolegové nezvládli, takže jsem pak krvácel. Se mnou na pokoji byl druhý pacient, kterému jsem říkal, proč tu trčíš, jdi se dívat na televizi, dávají fotbal, ale on nešel, což mi zachránilo život, protože jsem sebou najednou mignul."

Takzvaně jste lékařům odešel...

Ano. Nebýt toho spolupacienta, tak mě najdou až po fotbale, kdy bych měl všechno za sebou, ale takhle se stalo, že jsem měl zajímavý zážitek - najednou jsem seshora viděl, jak na sále někoho operují, jak dokonce nadávají, "co když nám tady exne?!" Čím dál víc jsem zjišťoval, že mi je ten pacient podobný, a nakonec mi došlo, že to jsem já - nebo spíš jakýsi můj kabát.

Tohle se dá jistě vysvětlit nějakými halucinacemi.

Víte, já jsem pragmaticky uvažující člověk, a tak jsem si to myslel taky. Jenže problém - když jsem tehdy svoji operaci pozoroval z výšky, mimo jiné jsem v té místnosti viděl zástěnu, za níž byla hromada chirurgických bubnů; nádob, ve kterých se sterilizovaly nástroje. A když jsem se ze všeho jakžtakž dostal, tak jsem se na ten sál vetřel. Opravdu tam byla zástěna a za ní naskládané ty bubny, které jsem nikdy do té doby nemohl vidět. Až na základě toho jsem svůj zážitek začal brát opravdu vážně.

Když jste byl v té klinické smrti, setkal jste se s někým?

Právě že jo. Měl jsem zajímavý hovor s jakousi bytostí, kolem které bylo světlo - fantastické, překrásné barvy. Ta bytost mi naznačila, že se ještě musím vrátit; že se nemá předbíhat.

Myslíte, že to byl Bůh?
Nevím. Jsem si jen jistý, že to byl někdo, nikoli něco. Že jsem mu rozuměl. A že v těch chvílích bylo všechno blažené, radostné, uvolněné... Moc se mi to líbilo, a když jsem se vrátil zpátky do toho těla, tak jsem byl, s prominutím, šíleně nasranej.

Je mi jasné, že vy se na smrt přímo těšíte.

Velmi. Samozřejmě se ale bojím, že bude umírání spojené s bolestí, a pak je tady ještě jedna věc - nemůžu vědět, jak to vypadá o kus dál. Možná jsem viděl jenom marketingově upravené předsálí, které je ovšem rozhodně úchvatné.


 SYSTÉM 3 AXIS VISUAL LANGUAGE