úterý 22. listopadu 2016

Evoluce zlomeniny duše

Většina z nás nemá příliš velkou představu a o problémech a hloubce či závažnosti problém, které sužují lidi naší společnosti. Nemáme ani potuchy o tom,jak lidé prožívají své deprese, úzkosti, stavy nejistoty a jak moc při tom trpí nedostatkem lásky a radosti v životě. Jejich společným jmenovatelem je při tom jedno prosté slovo. Stres. Nejprve definujme, analyzujme.

Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování rovnováhy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Následující dělení zavedl roku 1975 Hans Selye:
▬ Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
▬ Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

Pokud tedy působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Z výše popsaného však vyplývá, že stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí. Jenže, co v případě, když je nebezpečí jen naší vnitřní představou a nikoliv bojem o přežití, jak tomu bývá v přírodě? Stejná reakce se tak spouští i v případě, kdy je organismus vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro naši fyzickou existenci. Ideálním zrcadlem, který vám do života přináší nejvíce stresů je váš partner, rodiče i děti. To, co bylo před 100 lety motorem rozvoje lidí se nyní pomalu, ale jistě stává jeho největší brzdou. Právě ve spojení s nadměrným stresem.

Způsob našeho života často vede k tomu, že náš organismus nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud tedy není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže. Příznaky, které nám ukazují nadměrné působení stresu jsou zejména tyto: bolí vás celé tělo // zhoršuje se spánek, neupadáte do hlubokého spánku, ale reagujete na jakýkoliv podnět, co se kde šustne, díky tomu se nevyspíte, i když jako spíte // noční můry ve snech // mění se rychle váha a to v obou směrech // nedokážete přestat myslet na práci či jiné problémy // nemůžete klidně sedět // máte malou trpělivost v jednání s jinými, ihned vybuchujete v návalech zlosti naprosto neodůvodněně // máte velké výkyvy nálad // vypadávají vám více vlasy // ztrácíte zájem o svůj intimní život a na jakékoliv jeho projevy reagujete opět přehnaně. 

A především proto, že si pomalu, ale jistě ty příznaky začínáme uvědomovat, proto tolik hledáme kolem sebe lidi, kteří mají dostatek své energie. K zastavení se. Takových lidí, v jejichž přítomnosti se vy cítíte jinak. Pociťujete stav rovnováhy, zmizí napětí, uvolní se svaly jinak sevřené a vnímáte příjemné pocity. Jste najednou sami sebou. Máte pocit větší energie v těle při němž najednou lépe chápou sami sebe. To je však dočasný jev. Nemívají dlouhého trvání. Možná pomohou posunout změnu ve vás. Ale neuzdraví vás. Při tom, jak se setkáváte, dostáváte energii a ta jde spolu s vámi za obnovou do stále hlubších fyzických, emočních  i psychických úrovní. A zde se střetáváte stále více se všemi stále děsivějšími vzpomínkami a prožitky z dětství. A tudíž i s pocity, které jste v sobě dlouho potlačovali. Mnoho z nás se mylně, velmi mylně domnívá, že odříznutím se od minulosti se zbavíme i těchto devastujících účinků. Aspoň to nám zkouší nalhat naše mysl. Nikdy se to ještě nikomu nepovedlo. Minulosti se nemůžeme zbavit. Můžeme se z ní jen učit. 

Chápu proč se vracíme k svému malému vnitřnímu dítěti. Neznalo stres. Mělo ze všeho radost a pocit svobody. A proto o svou svobodu dnes tak ultimát-ně bojujeme, Bohužel se všemi kolem a ne s tím jediným, které nám naši radost brání prožívat. S naším vnitřním nastavením. Bojujeme o vnější svobodu v domnění, že díky ní přijde ta vnitřní. Myslíme si, že dospělí už jsou svobodní, když právě nás tolik omezují. Chceme tedy, co nejrychleji dospět. Začneme proto ve svém životě velmi brzo pít alkohol (jako dospělí), kouřit (jako dospělí), souložit (jako dospělí), a stáváme se tak ještě dříve závislými na svém nevědomí (jako dospělí). A nakonec utečeme z domova hodně daleko, kde to vše předešlé ještě zopakujeme. Pořadí nechávám na vás. Výsledek? Stanete se ještě více závislými. Když se teď rozhlédnete kolem sebe, co tam je? Váš milovaný člověk, harmonická rodina, společenstvo a nebo strach z toho, co bude? V naší společnosti je svoboda vyjádřením našeho osobního práva a respektu prosazovat své štěstí a radost. Nicméně vnější svoboda nestačí. Člověk potřebuje i tu vnitřní, tedy možnost dát najevo otevřeně své pocity. Mnohdy jsem nechápal větu klientů, když říkali, jsme tu s tebou rádi, protože si nemusíme na nic hrát. Naše chování a vyjadřování ovládá totiž tzv. "superego", které vlastní náš vnitřní seznam příkazů a zákazů a pokud porušíme jím stanovená pravidla, dokáže nás zpravidla potrestat. De facto je to náš praprapředek rodič "diktátor". No jenomže funguje pod úrovní našeho vědomí a my si proto neuvědomujeme, že ony limity, kvůli kterým se tolik vztekáme, když prožíváme své pocity a činnosti (včetně sexu), nejsou výsledkem naší svobodné vůle. Chceme ony limity zrušit, protože podvědomě cítíme, že nejsou námi. Protože jen svobodný člověk je schopen respektovat práva a svobodu druhých. 

No nakonec si řekneme, že všechny lidské společnosti regulují své chování. třebas dress-codem. Tak, aby společnost měla obdobné pocity a ty aby navozovaly možnost harmoničtějších vztahu mezi lidmi. A ty regulace se především u těch prvobytně pospolných týkali činností, nikoliv pocitů. Teprve s nástupem tzv. civilizací založených na moci, nikoliv na spolužití, se taky uvolnil obrovský stres, protože ona vládnoucí špičky rozšířili koncepty viny nejenom na činnosti, ale především i do pocitů. 

A tím vznikl největší stresor v dějinách. Omezení sebe sama na to, co je "dobře" a co "špatně". Žádný jiný tvor v našem světě neposuzuje své dojmy, myšlenky či skutky. my ano. A díky tomu se od útlého mládí dostáváme do boje o svou integritu, která je ohrožena. Ale náš vzdor a boj o moc nemůžeme bojem nikdy vyhrát. Tak totiž na své cestě životem dosáhneme jen zlomení vlastní duše. A to právě násilím moci a je jedno zda fyzické, emoční či psychické. Její neúčinnější zbraň stres nás zabijí. A my, potom jdeme a lámeme duše jiných. To, proto, že sami neumíme se stresem vyjít. Neumíme jej přijmout. A tak hledáme dostatek energie, která by nám jej pomohla zvládnout. Příroda funguje jako dobíječ jen občas, jelikož si stejně sami spálíme své obvody a nic nám potom už nebude platná. Nebudeme s ní mít spojení. Jediné, co nám pak zbývá k energetické obživě, byť ne příliš počestné, je srdce jiného člověka. Proto nemůžeme u toho jednoho srdce vydržet. Naše nevědomím ovládané superego nás žene dál. Od srdce k srdci. A ještě tomu říkáváme láska. MZZ

sobota 12. listopadu 2016

O pravdu


Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. že to nemělo žádný smysl ta otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. Když se trochu situace ustálila vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu, stylistiky, kde jsem učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se sní nějaký čas potom potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života, dostala odpověď, "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Pár let dělám do image lidí. A vnímám, že ano, to je skoro přesně popsaný problém celé naší společnosti. Na povrchu je něco jiného než uvnitř. V oblečení i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... Vždyť, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežili lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citoval z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... v srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat. My totiž rádi milujeme jen ty, co nám lžou. 

MZZ





sobota 13. srpna 2016

NWL 2017 - YELLOW POWER - A - MONIKA

Chcete-li podpořit tuto proměnu, žádáme vás o její SDÍLENÍ na facebookovém profilu. Jedno sdílení = 1 hlas. Tři proměny, které nasbírají nejvíce hlasů = sdílení, postupuje ve své kategorii přímo do finále konané na Woman & Life Festival -https://www.facebook.com/pages/Woman-Life-Festival/365899333610295.






▬ team YELLOW POWER se představuje:
►vizážistka Dinh Hai Trieu - https://www.facebook.com/linda.dinhhaitrieu
►►►fotografka Dinh Hai Trieu -https://www.facebook.com/linda.dinhhaitrieu
☼ modelka MONIKA
►►► označení vedoucího teamu a jeho kontaktu

VÍCE O SOUTĚŽI ZDE: http://new-woman-look.blogspot.cz/

pátek 5. srpna 2016

MAKE-UP TREND DESIGN 2016 - SUMMER TOUCH by MÍŠA BERNATÍKOVÁ


Nechejte se inspirovat září slunce, opálením, bronzem, který si dopřáváte oleji či opalovacími mléky, které pokožku příjemně projasní, hydratují a zdůrazní vaše opálení.

Bronzing je hitem letošního roku, plní stránky časopisů, katalogy kosmetických firem, inspirují se v něm jak ženy pro běžné denní nošení či večerní líčení, ale také hvězdy modelingových, divadelních či filmových scén. Správným rozpracováním rozjasnění pleti můžete zdůraznit klady obličeje, které mohou mluvit za vás při jediném pohledu. Můžete oslnit už vstupem do místnosti, rozzářit ji, strhnout na sebe pozornost, stačí jen vhodně zvolit bronzující podklad, ať už v podobě krémové nebo pudrové.

Pokud se rozhodnete klást větší důraz na rty použitím sytějších tónů, líčení očí zvolte jen jemné, v tělových či světlejších tónech, doplňte precizní linkou a řasám dodejte tvar, hustotu a délku pomocí kvalitní řasenky. Pokud chcete svůj pohled ještě více rozjasnit, doporučuji na vnitřní víčko aplikovat tělovou či bílou tužku, díky které oko dokážete rozevřít a pohled umocnit.

Co se týká rtěnek, trendem tohoto léta jsou sytější tóny oranžové, červené či švestkové barvy a je opravdu velmi milým zjištěním, že čím dál víc žen se nebojí v tomto ohledu experimentovat a zdůrazňuje více rty než oči.

Modelka : Jana Papežová
Make-up & hair : Michaela Bernatíková
Photo : Photography - Michaela Bernatíková
Použité materiály :
Štětce : Hakuro
Makeup, rtěnka a pudr : Make-up Studio
Oční stíny : Be Chic
Obočí : Makeup Revolution
Oční linky, řasenka, korektor : Reviderm

pondělí 6. června 2016

PROČ SI CYKLOOBLEČENÍ NAVLÉKÁME I VE MĚSTĚ?


Pamatujete si na výzvu Michala Kučery, majitele obchodu s luxusní pánskou obuví v centru Prahy, který si před půldruhým rokem nalepil na výlohu nápis Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení? Udělal to tehdy proto, aby mu zákazníci, kteří vypadají, že zrovna pokořili nejmíň Milešovku, nenosili její části dovnitř do obchodu na botách. Měl ale i kultivační motiv: říct, že záplatované horolezecké kalhoty a třícentimetrový bagr na podrážce do města nepatří. Patří jen na tu Milešovku.

Michal Kučera tehdy způsobil poprask. Do obchodu začal volat bezpočet majitelů různých provozoven po republice a žádali ho o stejnou samolepku. Zhruba stejný počet lidí mu ale nadával do fašisty a vesměs argumentoval tím, že můžou chodit, v čem chtějí; hlavně když na případnou koupi jeho bot za pět tisíc mají.

Podobný rozruch vyvolal před několika týdny majitel novozélandského hotelu Plough ve městě Rangiora, který zakázal vstup do kavárny a hotelové restaurace v lykrovém oblečení. Hoteliér ve městě, kde každý jezdí na kole, to zdůvodnil tím, že chce z respektu vůči ostatním hostům omezit pohyb lidí při snídani a obědech v krátkých elasťácích a obepnutých cyklotričkách, která možná až příliš odhalují všechny “boule a záhyby” lidského těla. “Kolo je nádherná věc,” napsal hoteliér na tabuli před vstupem do svého podniku, “ale nikdy neměla být vynalezena lykra! Žádné lykrové šortky prosím.”


Je skoro s podivem, že se podobná iniciativa – o níž by se veřejně vědělo – ještě neobjevila v Česku. Také našinec totiž na kole často vypadá, jako by se utrhl pelotonu nějakého nedalekého závodu a do města jen omylem zabloudil. Jiné cyklistické národy přitom takovou zálibou v elasťácích a upnutých dresech s barevným potiskem nemají.

Když Belgičané jedou do lesa, vytáhnou jen obyčejné kraťasy a tričko, a kromě helmy nemívají nic, co by ukazovalo na profesionální výstroj. Ve městě oblékají kalhoty, saka, respektive sukně a kabáty, stejně jako Dánové nebo Holanďané. Všichni přitom na kole ujedou násobně víc kilometrů ročně než Češi - a na všech terénech.

Je záhada, proč tolik milujeme speciální cyklistické oblečení, do kterého se nadšeně oblékají celé rodiny. Není sporu, že je “funkční” – odvádí pot, snižuje tření vzduchu, tlumí nárazy. Jenže u jiných “funkčních” věcí tak ortodoxní nejsme. Kolik z nás má kromě obyčejného kartáčku ještě ten mezizubní a jednosvazkový – oba jsou funkční, dokonce funkčnější než ten základní – a dvakrát denně používá všechny tři?

Souvisí nákup cyklo výstroje s pocitem, že sportujeme už jen tím, že se do ní oblékneme a stoupneme si vedle kola? Že už tím jsme cyklisté a podáváme výkon? Anebo má obliba speciálních dresů co do činění s českým kutilstvím? Rádi si pořizujeme všemožná udělátka a i funkční oblečení na kolo je svým způsobem takové udělátko. Můžeme pak vést učené hovory o tom, v čem je vlákno našeho trička vychytanější než spolujezdcovo a jak jsme ho výhodně pořídili ve slevě.

Poslat “boule a záhyby” o víkendu do lesa je jedna věc, poslat je uprostřed bílého dne do centra města věc druhá. Můžeme si říct, že jsme konečně objevili svobodu; že po desetiletích šedivé monokultury, kdy se většina lidí snažila na ulicích vizuálně schovat, se nebojíme říct, že rádi usedáme na kolo v profesionálním elastickém trikotu.

Ale stejně tak si můžeme říct, že jsme se ještě nenaučili ohleduplnosti vůči okolí. Nebo je to ještě jinak?

autorKateřina Šafaříková

zdroj: http://www.respekt.cz/spolecnost/proc-si-cykloobleceni-navlekame-i-ve-meste